Již druhým rokem aktivně přispívám do skupiny 52 Blessings na Flickru. Loni jsem byl s výsledkem náramně spokojen, letos je to ještě lepší!

S konceptem 52 Blessings přišel poměrně populární newsletter Photojojo.com a jeho podstata spočívá v tom, že každý týden vyberete jednu fotku, která je svým způsobem jedinečná. Výběr samotných snímků je zcela indviduální a neřídí se žádnými pravidly; můžete prostě a jednodušše vzít fotku, která se nejlépe povedla, anebo například tu, která daný týden „reprezentuje“ pokud možno co nejvíce.

Originální popis již zmiňované skupiny na Flickru je následující:

Once a week post a photo of something you are most grateful for. This gives us a chance to reflect on the good things we have learned from or that have made us better in our everyday lives or things we just enjoy! I think everyone needs to be more grateful for what they have now days instead of always thinking about what we want! This is one of the things we can do to be more gracious people. It will be like a photo gratitude journal.

Má kolekce rozhodně není dokonalá, nemluvě o kvalitě některých fotek. Myšlenka celého konceptu je ale jednoduše geniální; a navíc perfektně doplňuje můj weekly-review projekt, do kterého jsem se pustil po přečtení GTD bible od Allena. O tom ale až zase někdy jindy ;-)

Rok se s rokem sešel a už jsou tu opět Vánoce (klišé jako kráva, ale nemohl jsem si pomoci ;-).

Všem známým, kamarádům, sportovcům a rodinným příslušníkům tedy přeji pokud možno co největší vánoční pohodu, bohatého Ježíška a taky maximálně úspěšný rok 2010, který alespoň pro mě bude dost zajímavý.

Plány se sice kvůli zranění trochu pozměnily (klidový režim na léčbu nestačí, bude potřeba skalpel :-|) a vše se vývojem událostí během předchozího dne tak trochu zkomplikovalo, ale člověk se na to musí dívat pozitivně.

Úraz na kolenu si vyžádá řádově několik měsíců léčby (optimistická verze 2, pesimistická 4 a více). Beru to tedy jako jeden velký challange a pevně věřím, že se „do starých kolejí“ dostanu snad již v dubnu (bez jakýchkoliv omezení, ale uvidíme, co budu psát za 4 měsíce).

Na červenec, kdy se koná triatlon v NYC, bych se tedy snad jakž takž připravit mohl, byť původně vysoké ambice na finish v pěkném čase jsou teď tak trochu impossible.

Nechci nic zakřiknout, když jsem minule psal o „snad již poslední návštěvě nemocnice“, jaksi mi to nevyšlo. Seknul jsem se, a to prosím dost hodně ;-)

Ale dost lamentování, následuje 5 dní maximální pohody a klidu, operace následuje až poté. Teď se tím vším nebudu zabývat; mám příjemnější věci.

Jako takový malý dárek pro početné čtenářstvo tohoto blogu jsem s bráchou poskládal jednu e-carrd, tak snad se bude líbit!

Tak a je ze mě zase o rok starší černoch (tak mi říkali kamarádi na ZŠ). Mít 23 let je docela fajn a musím říct, že celkově se mám tak dobře jak ještě nikdy ;-) A těším se, až se dostanu na 25ku! To teprve bude!

Stejně jako loni i letos jsem se rozhodl o svém věkovém inkrementálním navýšení napsat. Jak tedy probíhal pompézní oslava narozenin…?

Inu, ne tak pompézně jak se to původně naplánovalo. Z naprosto pohodového dne stráveného v okruhu nejbližších se totiž kvůli jedné „maličkosti“ stal den docela na piču (omlouvám se za vulgarismus).

S tatíkem jsem si zašel na oběd do místní pizzerie zatímco máti vyrazila za doktory na medical-checkup, neb před nějakou dobou absolvovala operaci kolene a v pátek (tedy můj b-day) měl být posledním dnem její nemocenské. Not so.

Přesně v okamžik, když jsem se chystal na druhou polovinu plněné kuřecí kapsy mi zazvonil telefon, volající Mutti. Už jsem se těšil na dobré zprávy. Namísto toho jsem se ovšem dozvěděl, že maminku „potřebují“ zpátky v nemocnici, jelikož se přišlo na to, že má hlubokou žilní trombózu. Tato nemoc má jednu velkou nevýhodu, člověk ji až na drobné otoky nijak nepociťuje… ovšem pokud se nezačne zavčasu léčit, může udělat docela neplechu.

Aniž bych teď chtěl zabíhat do detailů, zbytek dne probíhal zhruba takto: balení věcí na nemocniční „pobyt“, převoz na internu, vstupní kontrola, přesun na pokoj a následné lamentování nad vším možným.

Byť jsou v novojičínské nemocnici nesmírně fajn lidi a celkově se to tam za posledních let docela posunulo… v pátek odpoledne se několikahodinovému čekání nevyhnete.

Sfoukávání svíček na dortu, který čekal v autě, se tedy neodehrálo. Ale ani mi to nevadí! Kdyby se totiž na tu trombózu přišlo o pár dní později, mohlo by se klidně stát to, že by se již nepodařilo ji zcela podchytit a krevní sraženina by zapříčinila plicní embolii! Raději ani nemyslet, co bychom řešili v této situaci :-|

Momentálně by již mělo vše relativně OK, předpokládaná doba v nemocnici je jeden týden a následně přísný klidový režim doma. Já doufám, že veškeré riziko je nyní již skutečně podchyceno a že letos to bylo naposledy, co jsem někoho z rodiny navštěvoval/doprovázel do nemocnice (a že těch příležitostí bohužel bylo)!

Nezbývá než doufat, že příští narozeniny budou doma o dost veselejší…