Rok se s rokem sešel a už jsou tu opět Vánoce (klišé jako kráva, ale nemohl jsem si pomoci ;-).

Všem známým, kamarádům, sportovcům a rodinným příslušníkům tedy přeji pokud možno co největší vánoční pohodu, bohatého Ježíška a taky maximálně úspěšný rok 2010, který alespoň pro mě bude dost zajímavý.

Plány se sice kvůli zranění trochu pozměnily (klidový režim na léčbu nestačí, bude potřeba skalpel :-|) a vše se vývojem událostí během předchozího dne tak trochu zkomplikovalo, ale člověk se na to musí dívat pozitivně.

Úraz na kolenu si vyžádá řádově několik měsíců léčby (optimistická verze 2, pesimistická 4 a více). Beru to tedy jako jeden velký challange a pevně věřím, že se “do starých kolejí” dostanu snad již v dubnu (bez jakýchkoliv omezení, ale uvidíme, co budu psát za 4 měsíce).

Na červenec, kdy se koná triatlon v NYC, bych se tedy snad jakž takž připravit mohl, byť původně vysoké ambice na finish v pěkném čase jsou teď tak trochu impossible.

Nechci nic zakřiknout, když jsem minule psal o “snad již poslední návštěvě nemocnice”, jaksi mi to nevyšlo. Seknul jsem se, a to prosím dost hodně ;-)

Ale dost lamentování, následuje 5 dní maximální pohody a klidu, operace následuje až poté. Teď se tím vším nebudu zabývat; mám příjemnější věci.

Jako takový malý dárek pro početné čtenářstvo tohoto blogu jsem s bráchou poskládal jednu e-carrd, tak snad se bude líbit!

Tak a je ze mě zase o rok starší černoch (tak mi říkali kamarádi na ZŠ). Mít 23 let je docela fajn a musím říct, že celkově se mám tak dobře jak ještě nikdy ;-) A těším se, až se dostanu na 25ku! To teprve bude!

Stejně jako loni i letos jsem se rozhodl o svém věkovém inkrementálním navýšení napsat. Jak tedy probíhal pompézní oslava narozenin…?

Inu, ne tak pompézně jak se to původně naplánovalo. Z naprosto pohodového dne stráveného v okruhu nejbližších se totiž kvůli jedné “maličkosti” stal den docela na piču (omlouvám se za vulgarismus).

S tatíkem jsem si zašel na oběd do místní pizzerie zatímco máti vyrazila za doktory na medical-checkup, neb před nějakou dobou absolvovala operaci kolene a v pátek (tedy můj b-day) měl být posledním dnem její nemocenské. Not so.

Přesně v okamžik, když jsem se chystal na druhou polovinu plněné kuřecí kapsy mi zazvonil telefon, volající Mutti. Už jsem se těšil na dobré zprávy. Namísto toho jsem se ovšem dozvěděl, že maminku “potřebují” zpátky v nemocnici, jelikož se přišlo na to, že má hlubokou žilní trombózu. Tato nemoc má jednu velkou nevýhodu, člověk ji až na drobné otoky nijak nepociťuje… ovšem pokud se nezačne zavčasu léčit, může udělat docela neplechu.

Aniž bych teď chtěl zabíhat do detailů, zbytek dne probíhal zhruba takto: balení věcí na nemocniční “pobyt”, převoz na internu, vstupní kontrola, přesun na pokoj a následné lamentování nad vším možným.

Byť jsou v novojičínské nemocnici nesmírně fajn lidi a celkově se to tam za posledních let docela posunulo… v pátek odpoledne se několikahodinovému čekání nevyhnete.

Sfoukávání svíček na dortu, který čekal v autě, se tedy neodehrálo. Ale ani mi to nevadí! Kdyby se totiž na tu trombózu přišlo o pár dní později, mohlo by se klidně stát to, že by se již nepodařilo ji zcela podchytit a krevní sraženina by zapříčinila plicní embolii! Raději ani nemyslet, co bychom řešili v této situaci :-|

Momentálně by již mělo vše relativně OK, předpokládaná doba v nemocnici je jeden týden a následně přísný klidový režim doma. Já doufám, že veškeré riziko je nyní již skutečně podchyceno a že letos to bylo naposledy, co jsem někoho z rodiny navštěvoval/doprovázel do nemocnice (a že těch příležitostí bohužel bylo)!

Nezbývá než doufat, že příští narozeniny budou doma o dost veselejší…

Bylo to ani ne před měsícem, kdy myšlenka zúčastnit se jedné z nejprestižnější sportovních akcí v USA proběhla mou palicí poprvé… “Mohla za to” má sestřenice Martina, která již nějakou dobu je v USA. Volali jsme si ohledně koupi silničního kola a návrh přihlásit se jsem tehdy s nadšením přijal.

Pak už to jelo rychle. Začal jsem si pročítat několik finisher-stories, kteří závod jako takový vychválili do nebes. Aby ne, kvůli omezené kapacitě participantů je vůbec kumšt dostat se do startovního pole… Loni bylo “vyprodáno” 22 minut po spuštění registrace.

Martina ale nic neponechala náhodě a po důkladně provedené rešerši jsme přišli na to, že členové USA Triathlon dostanou early-entry možnost. Vzhledem k tomu, že členství v této organizaci je stejně povinné, registroval jsem se jako celoroční member a dnes v 11.30 pm EST (tedy 4.30 am našeho času) dorazil e-mail se super tajným odkazem, který registraci skutečně umožnil!

Takže teď už zbývá jen ta příprava. Jedná se o olympic-distance triathlon, takže:

• 1,5km swim (Hudson River)
• 40km bike (highway to Bronx)
• 10 km run (Central Park)

Vše z výše uvedeného jsem již absolvoval samostatně, teď to jen nějak skloubit dohromady. Dal jsem si cíl po 3 hodiny, loňský vítěz mé kategorie (24-) to měl za 2 hodiny a 8 minut. Ambice na vítězství si nedělám, ale když se v celkovém umístění vejdu do první tisícovky, budu maximálně spokojen!

Takže tedy 18. července na startu, držte palce. O přípravě budu rigorously informovat, nebojte :-))