Vím, klišé v nadpisu není úplně nejlepší způsob, jak začínat článek… nicméně po tom, co jsem zažil přes víkend to prostě nejde jinak.

Nebojte, nepřihodilo se nic hrůzostrašného, spíše naopak, byl jsem mile překvapen dvěma zcela náhodnými událostmi, které souvisí s mým “pobytem” v PIMu (Prague International Marathon, únor – záři 2007).

Ta první se přihodila v sobotu večer, valím si to pěkně do Akrád, a co nevidím… Volkswagen polepený běžicími pajduláky, tedy auto PIMu. V něm Honza Dopita, kterého jsem skoro dva roky neviděl. Zastavil, prohodili jsme pár slov a já už seděl v autě ;-). Zjistil jsem, že bydlí ani ne 5 minut ode mě, takže se domluvilo pivo a jako bonus jsem byl dovezen až před Arkády. Paráda.

Druhá událost — překvapivě — také souvisí s PIMem, ovšem ve srovnání s tou první je opravdu crazy. V neděli jsem se rozhodl, že v rámci svého aktivního sportovního života ;-) vyrazím opět na in-liny. Počasí  bylo naprosto perfektní, z Podolí si to jedu pěkně až k mostu ve Zbraslavi a otáčím… cestou nazpět “zaskočím” na jednu Plzeň a bez dalších oplítaček se do toho opírám, co to jde, abych dojel za sětla. Kousek před konečnou tram zastávkou vidím běžce v křiklavě zeleném triku a dávám si jeden mind-challange. Kdo bude u zastávky dříve: já anebo ten zelený kripl? ;-)

No a pomalu se konečně dostávám k mému pointu. Běžce jsem samozřejmě předjel a jak se otáčím, abych se podíval na toho sráče, zjistím, že jím není nikdo jiný než Paolo Ottone, další kolega z PIMu. Paolo, původem Ital, je už z PIMu taky nějakou dobu pryč a v ČR byl jen na pár dní kvůli ½maratonu v Pardubicích a zítra letí zpět do Milana. A já na něj narazím v neděli večer ne podolské stezce…, fuck me, řekl by Clint Eastwood ;-).

Okamžitě zastavuju (málem jsem hodil tygra) a dosti hlasitým způsobem začínám hovor: “Jak se vede, MORTACCI?”.

MORTACCI přeloženo doslovně znamená mrtvola, ovšem dá se taky použít jako slangový pozdrav, ovšem pozor, smí ho používat jen ti nejostřejší týpci.

Paolo mě naštěstí poznal a ihned chytil rohlík. Původně plánovaný konec se ještě o nějaký km dál protáhl… doběhli/dojeli jsme pomalu až k Tančícímu domu, a já tak alespoň měl možnost probrat, co se u Paula za ty skoro dva roky, co jsme se neviděli, odehrálo. Má 5 měsíců starého kluka Leonarda, rozjel vlastní sérii závodu v Itálii a v ČR pobývá minimálně, vždy jen kvůli běhům v Pardubicích. V zimě pořád rolbuje italské alpy, a prostě se mu daří, špageťákovi. No, těžko si představit lepší způsob, jak zakončit nedělní večer…