A to s jedním jediným cílem – zachytit ty NEJ události a okamžiky, ke kterým v průběhu roku dojde.

Ono se to nezdá, ale když si takto zrekapitulujete uplynulých 52 týdnů, nestíháte se divit, jak rychle ten čas letí.

Ta 3-minutová videa si s oblibou pouštím několikrát do roka. A je opravdu zajímavé sledovat, jak se člověk mění a jak se mění i prostředí okolo něj. Taky mi pomáhají s připomínáním toho, že v životě bychom se měli řídit tímto mottem:

Do you live like today is the last day of your life?
~ Lance Armstrong (maybe :-)

Aneb carpe diem, jak říká můj milovaný bratr :-)

Pro úplnost zmíním ještě popis projektu na Flickr skupině:

Once a week post a photo of something you are most grateful for. This gives us a chance to reflect on the good things we have learned from or that have made us better in our everyday lives or things we just enjoy! I think everyone needs to be more grateful for what they have now days instead of always thinking about what we want! This is one of the things we can do to be more gracious people. It will be like a photo gratitude journal.

A závěrem – pokud jste předchozí Blessings projekty neviděli a máte chvilku volného času, mrkněte na rok 2009 a rok 2008.

Pro čtenáře, kteří možná nejsou úplně v kontextu — od jisté doby jsem namísto coolově vystylované hřívy nasadil 3mm sestřih. Poslední měsíc tedy někomu možná vzhledově připomínám člena hnutí skinhead ;-). Nebojte, žádný posun v politickém smyšlení u mě nenastal, za změnou jsou zejména pragmatické důvody.

Jen si představte, že se ráno nemusíte česat ;-). Když si půjdete zaplavat, vlasy budete mít suché ještě předtím, než z bazénu dojdete ke sprchám. A v zimě se již nestane, že po sundání čepice budete mít namísto decentně vypadajícího účesu jedno velké vrabčí hnízdo.

Prostě perfektní a praktické par excellence. A žádná změna nenastane až do konce června 2009, kdy ve Zlíně proběhne MoraviaMan. Účast je v plánu již nějaký ten rok; ale tentokrát to snad vyjde. Není asi potřeba zmiňovat, že krátký vlas je v případě vytrvalostních sportů jedním ze základních předpokladů úspěchu ;-).

No a po MoraviaManovi se uvidí…

Z původní domluvené a docela početné skupinky se nakonec vyklubala dvojice: já a starý dobrý Fanda a.k.a. Tom Cruise. K festivalu samotnému nemám co říci, jen asi to, že to  byla pěkná nuda ;-). Nebýt několika freestyle-frisbee nadšenců, mud-fights a stánku CzechComputer (kde bylo k dispozici Nintendo Wii), odešel bych hned po prvním pivu… Nakonec jsme ale zůstali trošku déle a docela si to i užili.

Oproti loňsku se žádná divoká after-party nekonala, což mělo mnoho výhod. Za všechny snad uvedu jen tu, že jsme neměli žádné tahanice s ředitelkou ubytovací kanceláře na Blanici — s one&only pí. Kopáčkovou.

Sestava byla následující: já, Jindra & Klárka, Karel & Terka a Fanda. Původně měl přijít ještě druhý Petr a Matěj, ti však nakonec odřekli. A přišli o hodně ;-). Celý večer probíhal v duchu uvědomělé konverzace a sdílení zážitků z léta… pak to však přišlo. Krom piv se začaly objednávat vodky, které se v mém případě projevily až při naší cestě z Holešovic do centra.

V tramvaji jsem dostal skvělý nápad — procvičit si své akrobatické schopnosti na madlech, které slouží k přidržování. Už si přesně nepamatuji, co vše se mi povedlo, ráno jsem se ale produbil s docela solidně naraženým loktem ;-). Cestou jsem se tedy náramně bavil a transport dle vyprávění ostatních účastníků proběhl jinak bez problémů (nepočítám-li komentáře ostatních cestujících).

Po příjezdu na Staromák jsme se vyfotili a Fanda zavelel a my se vydali do baru Coyotes (aneb Divoké kočky). Tady to začínám mít trošku blurry, protože se přidali koktejly a jediné, na co si pamatuji, je má cesta za barový pult a má snaha přesvědčit několik servírek, ať mi schovají bundu. Jisté je, že to musel být zajímavý pohled a já jsem vděčný vyhazovači za to, že se do mě nepustil. S vyhazovači toho večera vůbec bylo veselo, ale o tom až za chvíli…

Created with Admarket’s flickrSLiDR.

Vzhledem k tomu, že Coyotes bar je na Staromáku, byla zde poměrně vysoká koncentrace cizinců. Pamatuji, že jsme prohodila pár slov s dvěmi děvčaty z Texasu… jen už nevím o čem přesně ;-). No a pak zde bylo pár Němců, na které jsem vyzkoušel frázi naučenou od Martina P. — In welche slot durfe ich ficken deine Mama? Jsem si jist, že gramaticky je to špatně, ale tu pointu určitě pochopili a k mému překvapení jsem nedostal do huby ;-).

U Koček jsem se taky rozpadli, Karel s Jindrou a děvčaty se vydali směrem domů, já s Fandou jsme vyrazili do Infinity. Moc daleko jsme ovšem nedošli, hned při vstupu po nás ochranka vyžadovala klubovou kartu, kterou jsme jaksi neměli. Ale co naplat, Fanda se je snažil přesvědčit, že dovnitř patříme… já se již v poněkud povolnějším stavu vše pouze pozoroval z bezpečné vzdálenosti ;-).

Abych to zkrátil, dovnitř jsme nakonec nešli. Fanda byl neodbytný a skončilo to tak, že přišel majitel klubu s dalšími vyhazovači, načež Fanda ještě více trval na tom, aby ho neomezovali na právech ;-). Padlo pár facek, tahanice a jeden úprk… ale konec dobrý, všechno dobré. Mě pak čekala cesta zpět na JM, která zabrala skoro hodinu a půl; měl jsem ale to štěstí, že jsem opět narazil na pár Němců v nočním autobuse. Bavili se se mnou do té doby, než jsem na ně vytasil mou oblíbenou frázi…

Inu, vskutku památný večer.

V ČR se bohužel moc neběhá, i když rok od roku je to lepší. A to i díky takovým exotům jako je Vílém Čok, kteří běh tak či onak popularizují. Loni se Vilda zúčastnil se svými kolegy z muzikálu Angelika Firemního půlmaratonu, letos dostal nápad vytvořit první běžecký videoklip. Já jsem byl poctěn nabídkou účinkovat v něm. Natáčení proběhlo začátkem dubna, pak následovaly necelé tři týdny ve střižně maestra Beránka a hotový výsledek vypadá následovně:

Note: já jsem ten jeliman v baseball cap

Pokud nemáte neděli 11. května co na práci, vyražte povzbudit tisíce běžců. Ono, porovnávat PIM a Boston Marathon v počtu přihlížejících je trošku zavádějící, neb samotná účast je v případě nejstaršího marathonu světa zhruba 8-násobná. Stačí ale, když se podívate na video-rozhovory/video-reportáže s účastníky Bostonu, a bude vám hned jasné, že Praha má ještě co dohánět. Nebýt ale PIMu, jediného několika-tisicového závodu, byli bychom na tom ještě hůře ;-|.

Tak třeba se uvidíme na trati!

Něco pro pobavení… ;-)

Jo a málem bych zapomněl — happy 1. máj!

Proto tady takové bláboly psát nebudu, songy od Rihanny taky moc nemusím, ale dovolím si zde uveřejnit dvě videa spojené s její hitovou skladbou Umbrella. Jedno je z natáčení, druhé hotová verze. Porovnání je myslím docela interesting…

Snad jsem na žádnou nezapomněl, to by mě nesmírně mrzelo ;-). Celkově bych ples ohodnotil jako průměrný, obsazení však bylo unikátní — Zbyšek s Petrošem, Hurvajz, bratranec Roman, Borgio. Plezíru bylo tolik, že jsem si to všechno ani nezapamatoval…

Nezbývá než dodat, že příští rok se v příborském kulturním domě opět živí a zdraví shledáme! No matter what it takes.

Několikero fotek na závěr (celý set tradičně na Flickru):

Inu, co už. Po krátké zastávce v McDonald’s a KFC se najednou kolem mihla tramvaj č. 4. Slovo dalo slovo, my do ni naskočili a než jsme se naděli, stáli jsme na Smíchově… a následné rozhodování bylo poměrné krátké, neb přímo před námi stál Buldok Music Bar, na který mám docela pěkné vzpomínky ještě z dob v PIMu. Moc lidí zde sice nebylo, ale o zábavu bylo vystaráno zejména díky hudbě a dalším přítomným, jejichž věkový průměr byl prakticky dvojnásobný. Hodinku jsme tu nějak zabili a pak vyrazili nazpět do Radosti v naději, že tentokráte se dovnitř již dostaneme.

A taky že jo. Průběh obvykly — po oblígatním přivítání s černochy, kterých opět bylo více než všech ostatních, následovala akademická čtvrthodinka u baru, poté návštěva tanečního parketu/chill-out roomu. O půl třetí jsme to zabalili, odešli na 511 a vyrazili zpět na kolej, uspořádali krátkou after-party se štávou od Jindry a tak zhruba kolem čtvrté zalehli.

Páradní večer, to beze sporu, jen to plávání dalšího rána nebylo úplně ideální. Hlavně když se plavala 100m freestyle na čas, k tomu všemu ne na šířku, ale na délku bazénu v Podolí (50 m). Čas nikterak ideální, tím, že se člověk točil jen jednou tratil docela výrazně — v mém případě dobrých 12 s. Challange ale pěkný…

Jak jsem avizoval, v sobotu jsem zašel na festival Electronic Beats ve Veletržním Paláci. Jedním slovem: awesome. Legendární underworld hráli téměř tři hodiny. Show měli propracovanou do sebemenšího detailu, organizačně taktéž až na jedno faux-pas v podobě výpadku energie ;-). Holt, měli toho kluci hodně…

Z celého line-upu bych ještě doporučil Mode Selektor, DJ Ladidu a Alter Ego. Němečtí The Man No. 9 mě moc neoslovili, hudbu ale vyloženě špatnou neměli, jen do rázu celého festivalu moc nezapadla.

Jinak víkend celkově naprosto cool. Díky povedenému počasí jsme měli možnost strávit jeho podstatnou část venku — fotbal, basket, frisbee. Rovněž hodinka spiningu s Petrem H. nebyla k zahození ;-). A aby toho nebylo málo, včera večer jsme vyrazili do Zlaté Hvězdy (sport-bar na spodku Václaváku) na all-star game NFL – ProBowl.