Ve čtvrtek 21. května se konal PIM galavečer v Hiltonu, jehož hlavním cílem bylo předání cen vítězným týmům jednotlivých štafet. My jsme sice žádnou cenu nebrali, ale humoru bylo požehnaně.

Všechny fotky jako obvykle k nalezení na mém Flickru. Příští rok se na půlmaraton jde zase, i kdyby jen kvůli tomu galavečeru! ;-)

Procházel jsem staré fotky na Flickru a narazil na tento kousek z pražského maratonu z roku 2007… to jsem byl ještě v PIMu a staral se o vše možné i nemožné ;-).

Ale k věci – na fotce níže je zachycena poměrně sličná běžkyně, a toufám si říci, že podobně by mohla vypadat má žena, jestli se někdy ožením ;-). Důvody mám (pouze) 4 a jsou následující:

• atraktivní vzhled – co si budeme nalhávat, tento aspekt je velmi důležitý ;-).
• geekovost – možná jste si toho nevšimli, ale gps-sportovní hodinky garmin runner na levé ruce napovídají, že si bude rozumět s high-tech hračkama.
• vztah ke sportu – uběhnout marathon není jen tak a krom pracné přípravy to obnáší i spoustu  obětí, což samo o sobě cosi vypovídá o jejím charakteru. Nemluvě o dalších „vedlejších“ výhodách.
• zodpovědnost – teď se možná budu plést, ale usuzuji, že číslo F464 patří k těm, co se registrovali s velkým předstihem… což dokládá, že má favoritka není „chaotik“ a má jasno v tom, čeho chce dosáhnout – tak jako já.

Nečekal bych, co lze vyčíst z jednoho obráků ;-). Kdyby někdo z početného čtenářstva osobu na obrázku výše rozpoznal, nechť se mi s jejím tel. číslem ozve na 776 760238.

Vím, klišé v nadpisu není úplně nejlepší způsob, jak začínat článek… nicméně po tom, co jsem zažil přes víkend to prostě nejde jinak.

Nebojte, nepřihodilo se nic hrůzostrašného, spíše naopak, byl jsem mile překvapen dvěma zcela náhodnými událostmi, které souvisí s mým „pobytem“ v PIMu (Prague International Marathon, únor – záři 2007).

Ta první se přihodila v sobotu večer, valím si to pěkně do Akrád, a co nevidím… Volkswagen polepený běžicími pajduláky, tedy auto PIMu. V něm Honza Dopita, kterého jsem skoro dva roky neviděl. Zastavil, prohodili jsme pár slov a já už seděl v autě ;-). Zjistil jsem, že bydlí ani ne 5 minut ode mě, takže se domluvilo pivo a jako bonus jsem byl dovezen až před Arkády. Paráda.

Druhá událost — překvapivě — také souvisí s PIMem, ovšem ve srovnání s tou první je opravdu crazy. V neděli jsem se rozhodl, že v rámci svého aktivního sportovního života ;-) vyrazím opět na in-liny. Počasí  bylo naprosto perfektní, z Podolí si to jedu pěkně až k mostu ve Zbraslavi a otáčím… cestou nazpět „zaskočím“ na jednu Plzeň a bez dalších oplítaček se do toho opírám, co to jde, abych dojel za sětla. Kousek před konečnou tram zastávkou vidím běžce v křiklavě zeleném triku a dávám si jeden mind-challange. Kdo bude u zastávky dříve: já anebo ten zelený kripl? ;-)

No a pomalu se konečně dostávám k mému pointu. Běžce jsem samozřejmě předjel a jak se otáčím, abych se podíval na toho sráče, zjistím, že jím není nikdo jiný než Paolo Ottone, další kolega z PIMu. Paolo, původem Ital, je už z PIMu taky nějakou dobu pryč a v ČR byl jen na pár dní kvůli ½maratonu v Pardubicích a zítra letí zpět do Milana. A já na něj narazím v neděli večer ne podolské stezce…, fuck me, řekl by Clint Eastwood ;-).

Okamžitě zastavuju (málem jsem hodil tygra) a dosti hlasitým způsobem začínám hovor: „Jak se vede, MORTACCI?“.

MORTACCI přeloženo doslovně znamená mrtvola, ovšem dá se taky použít jako slangový pozdrav, ovšem pozor, smí ho používat jen ti nejostřejší týpci.

Paolo mě naštěstí poznal a ihned chytil rohlík. Původně plánovaný konec se ještě o nějaký km dál protáhl… doběhli/dojeli jsme pomalu až k Tančícímu domu, a já tak alespoň měl možnost probrat, co se u Paula za ty skoro dva roky, co jsme se neviděli, odehrálo. Má 5 měsíců starého kluka Leonarda, rozjel vlastní sérii závodu v Itálii a v ČR pobývá minimálně, vždy jen kvůli běhům v Pardubicích. V zimě pořád rolbuje italské alpy, a prostě se mu daří, špageťákovi. No, těžko si představit lepší způsob, jak zakončit nedělní večer…