Tento post je věnován kamarádům a kamarádkám, které právě maturují na MGP. K podrobnému popsání dne, kdy jsem “zvládl” zkoušku dospělosti, se snažím dokopat už delší dobu, a až po dnešním krátké icq-konverzaci s Tomášem Z. jsem se konečně rozhodl. Tak tedy, bylo nebylo…
…vše začalo svatým týdnem, tedy posledním přípravným týdnem, který v mém případě čítal 10 dní (neb jsem maturoval až ve středu 24.) Plán byl jasný:

• 2% angličtina, více není třeba, umíte-li říci souvisle několik vět, které dávají smysl a o kterých lze říci, že jste jejich autory.
• 8% programování. tak akorát, teorie zde nebyla prakticky žádná, čili stačilo napsat pár zdrojáků, projít si starší příklady a modlit se, ať na mě nezbyde například soustava rovnic či ukazatele ;-)
• 10% matika, více nebylo potřeba, jelikož po změně učitele (Palacký -> Heraltová) a s výbornými cvikami, které vedla pí. Garncarzová, jsem měl pocit, že středoškolskou matiku jsem docela zvládl.
• 80% čeština, neb na tu jsem celý čtvrťák prakticky ani nešáhl. z opakovacích písemek jsem zpravidla nejlepší známky neměl (nebyl čas a nálada na šrocení několika desítek stran nazpaměť), ale naopak ze závěrečně slohové práce se mi povedlo dostat jedničku, takže k úspěchu stačilo neudělat ze se be blbce — a to mi zabralo poměrně dost času…

Ale teď už k maturitě samotné. Noc před osudným dnem byla strašná, spal jsem jen několik málo hodin. Stálo to za to, ten pocit, že člověk nic neví… a snaha napravit to, která spočívá v učení se i den před samotnou maturitou, je to nejhorší, co můžete udělat. Uvidíte sami, na ty chvíle nezapomenete.Ráno ve středu 24. května jsem se vyfrajeřil, sebral vše potřebné a odjel do Příbora. Přijel jsem klasicky pozdě, naštěstí jsem ale nešel na řadu (začínalo se angličtinou) jako první. Maturitní témata z angličtiny je jeden velký humor. Alespoň trochu schopný člověk se na ně — podle mého názoru — může vykašlat, stačí, když kreativně přebíhá z jednoho tématu do druhého a lže ;-). A je jedno, jestli mluvíte o Praze, sportu či hudbě, o které jsem se rozprával s pí. Kálovou já. Vymýšlet, vymýšlet, vymýšlet, pokud možno tak, aby se vás nemusela ptát na věci, které lze nějak zkontrolovat. Já jsem takto vytrickoval i předsedu maturitní komise, který se mě snažil zaskočit otázkou, jaká je má oblíbená hudební skupina. Stačí vymyslet nějaký blábol, o kterém můžete říci dalších několik blábolů. Výsledek je takový, že mluvíte a nikdo — krom vás — neví, že melete jednu pičovinu větší než druhou. Někdy to může být trošku problematičtější. Stačí si vytáhnout Prague a je to rázem podstatně složitější. Ale pořád platí to, co jsem již napsal — stačí mít trošku inteligence a vybruslíte z čehokoliv. Když nevíte nic o historii Charles Bridge, řekněte, že se na něm krom jiného startuje Prague Half Marathon, který… bla bla bla. Možná nedostanete za výbornou, ale aspoň vás nevyrazí ;-)

Druhý předmět — programování — byl loterií. Na otázce záleží výsledek, pokud bude soustava rovnic, jsem v prdeli, pokud bude mincovna, na potítku bude čas i na masturbaci. A taky že byl, z teorie jsem měl obecnou strukturu programu v jazyku Pascal a z příkladu pak mincovnu. Vše fungovalo, došlo i na představení ročníkové práce. S panem předsedou jsme si závěrem popovídali o tom, proč používat Firefox namísto Internet Explorer. A bylo.

Nálada po prvních dvou předmětěch byla suprová. Zatím to šlo jen dobře, avšak rozhodovat se bude až nyní. U češtiny by se dalo říci to samé co o prográmku. Otázka určuje výsledek. A opět, výběr otázky neměl chybu. PC mi vylosoval novinařinu. Na potítku jsem si přečetl jeden článek v Reflexu (reportáž), o kterém jsme poté diskutovali s pí. Šimíčkovou a Konečnou (která se jmenuje Jana, což by nebylo nijak důležité, kdyby 24. nebyl svátek Jany ;-), čehož jsem pochopitelně využil a to samé doporučuji vám, zabijete dobrou půlminutu…). Po dialogu o reportážích následoval můj výklad o tom, jaké jsou u nás média a jaký je rozdíl mezi bulvárem a “seriozním tiskem”. Prostě fraška za všechny prachy, kterou završil předseda, který mi namísto toho, aby ověřoval mé dovednosti a znalosti, doporučil, ať se odpoledne dívám na televizi, kde dávali zajímavý dokument o bezpečnosti na internetu nebo něčem podobném. Na mou maturitu z češtiny byla přítomna i pí. Lenertová, takže bylo záhodno zmínit se o Freudovi ve spojení s tiskem, což nebylo žádný problém, jelikož se slavilo jeho “výročí”. V Týdnu byl o něm parádní článek, nad nímž jsme taky nějakou tu minutku strávili. Zkrátka a dobře, to nejhorší dopadlo nejlépe, jak mohlo. Kdo tam byl, určitě nezapomene, protože na češtinu samontou (zejména pak tedy na literaturu) moc času nezbylo.

Na závěr matika, tedy předmět, ve kterém jsem si věřil asi nejvíce. A i když jsem dostal naprosto debilní otázky (analytická geometrie + konstrukce pomocí množin bodů daných vlastností), vše dopadlo dobře. Zkoušející — již zmíněné matikářky — neměly chybu, předseda taky ne. Byla sranda a veselo, a jelikož jsem byl posledním maturujícím člověkem toho dopoledne, atmosféra byla víc než uvolněná. Po popsání celé tabule jsem odešel za ostatními. Následovalo několik minut čekání na výsledky.

A dočkali jsme se. Abych to zkrátil, dostal jsem za čtyři a dodnes to svádím na štěstí. Čeština a prg mohlo dopadnou mnohem hůře, ale nedopadly… A bylo tedy co slavit. Večer jsme se sešli v nepočetné skupince — já, Zbyšek, Šárka, Koudy & Tajchy — a zažili nezapomenutelné. V Bonveru jsem se setli, následoval přesun do pivnice, během kterého jsme rovněž skákali do křoví a stromů (mohlo být tak kolem šesté večer). Pak už jen vím, jak jsme s Šárkou před onou pivnicí blili. Mě se rovněž povedlo před pivnicí vyspat se na trávě. Celé to pak završil Tajchy, který se rozhodl, že nás — byť pod vlivem několika promilí — zaveze domů. To, že jsme s ním do toho auta sedli, bylo asi jedno z nejdebilnějších rozhodnutí, které jsem kdy v životě učinil, ale ta cesta stálo za to ;-). Druhý den se pokračovalo, neb byl maturitní večírek, jen ve zkratce: vše se odehrálo znovu. Partying 48 hodin v kuse, skotačení všeho druhu nebralo konce. A v pátek/o víkendu se pokračovalo ;-p.

Tak to vypadá, když se pije…

Už tomu bude nějaký ten rok, co jsem ofiko “dospělý” ;-) Těm, co to prožijí za několik málo týdnů, přeji ještě jednou co nejvíce úspěchu a štěstí, a taky to, ať si to pořádně užijete — něco podobného se už nebude opakovat… Jo a nejezděte v “den D” do školy autem. Mně po cestě upadl výfuk, a to rozhodně na psychickém rozpoložení nepřidá ;-)