Čtete můj weblog prvně? Pokud ano, berte jej s hodně velkou nadsázkou... a hlavně si ho přidejte do své RSS čtečky. Změní se Vám život! ;-)

Středa, 24. září — vše začalo docela nevinně v pivnici Na Kovárně v Holešovicích, na kterou mám docela bujaré vzpomínky ještě z dob, kdy jsem spolubydlel s one-and-only Křakem. Sraz naplánovaný na 20.00, ale jak se dalo čekat, kompletní jsme byli až prakticky o dvě hodiny později.

Sestava byla následující: já, Jindra & Klárka, Karel & Terka a Fanda. Původně měl přijít ještě druhý Petr a Matěj, ti však nakonec odřekli. A přišli o hodně ;-). Celý večer probíhal v duchu uvědomělé konverzace a sdílení zážitků z léta… pak to však přišlo. Krom piv se začaly objednávat vodky, které se v mém případě projevily až při naší cestě z Holešovic do centra.

V tramvaji jsem dostal skvělý nápad — procvičit si své akrobatické schopnosti na madlech, které slouží k přidržování. Už si přesně nepamatuji, co vše se mi povedlo, ráno jsem se ale produbil s docela solidně naraženým loktem ;-). Cestou jsem se tedy náramně bavil a transport dle vyprávění ostatních účastníků proběhl jinak bez problémů (nepočítám-li komentáře ostatních cestujících).

Po příjezdu na Staromák jsme se vyfotili a Fanda zavelel a my se vydali do baru Coyotes (aneb Divoké kočky). Tady to začínám mít trošku blurry, protože se přidali koktejly a jediné, na co si pamatuji, je má cesta za barový pult a má snaha přesvědčit několik servírek, ať mi schovají bundu. Jisté je, že to musel být zajímavý pohled a já jsem vděčný vyhazovači za to, že se do mě nepustil. S vyhazovači toho večera vůbec bylo veselo, ale o tom až za chvíli…

Created with Admarket’s flickrSLiDR.

Vzhledem k tomu, že Coyotes bar je na Staromáku, byla zde poměrně vysoká koncentrace cizinců. Pamatuji, že jsme prohodila pár slov s dvěmi děvčaty z Texasu… jen už nevím o čem přesně ;-). No a pak zde bylo pár Němců, na které jsem vyzkoušel frázi naučenou od Martina P. — In welche slot durfe ich ficken deine Mama? Jsem si jist, že gramaticky je to špatně, ale tu pointu určitě pochopili a k mému překvapení jsem nedostal do huby ;-).

U Koček jsem se taky rozpadli, Karel s Jindrou a děvčaty se vydali směrem domů, já s Fandou jsme vyrazili do Infinity. Moc daleko jsme ovšem nedošli, hned při vstupu po nás ochranka vyžadovala klubovou kartu, kterou jsme jaksi neměli. Ale co naplat, Fanda se je snažil přesvědčit, že dovnitř patříme… já se již v poněkud povolnějším stavu vše pouze pozoroval z bezpečné vzdálenosti ;-).

Abych to zkrátil, dovnitř jsme nakonec nešli. Fanda byl neodbytný a skončilo to tak, že přišel majitel klubu s dalšími vyhazovači, načež Fanda ještě více trval na tom, aby ho neomezovali na právech ;-). Padlo pár facek, tahanice a jeden úprk… ale konec dobrý, všechno dobré. Mě pak čekala cesta zpět na JM, která zabrala skoro hodinu a půl; měl jsem ale to štěstí, že jsem opět narazil na pár Němců v nočním autobuse. Bavili se se mnou do té doby, než jsem na ně vytasil mou oblíbenou frázi…

Inu, vskutku památný večer.

Vzhledem k tomu, že jsem tento víkend zůstal v Praze a v plánu toho moc nebylo, rozhodl jsem se zúčastnit nejstaršího běžeckého závodu v Čechách, a sice 112. ročníku 10k Běchovice. Měsíc neběhání a nalomené zdraví se na mém čase podepsaly docela významně (51:51); ale co, můj přístup k běhu je takový, že si ho člověk má užívat, a ne se mordovat. U mě to platí i při závodě, a to hned dvojnásob ;-).

© Behej.com

Celkové dojmy jsou vesměs kladné. On-line registrace a platba je v dnešní době standardem, nějaké to tričko jako suvenír na památku a výsledný čas zaslaný SMSkou také. V těchto ohledech Běchovice rozhodně nezklamali. Přípravená trať, která se už několik desetiletí nepozměnila, mi docela sedla… až na závěrečné stoupání na Jarově, docela příznačně nazvané Hrdlořezy. Účast samotná značně přesáhla 1 000 lidí, takže ať už člověk běžel sebepomaleji, vždy měl jistotu, že nějákého starého dědulu v cílové rovince porazí ;-). Příjemný zpestřením byly sprchy v cíli, které se zas tak často nevidí. Pokud jde o after-party, nic velkolepého se nedělo, ale to snad ani nikdo nečekal. Po vzpamatování po doběhu jsem si vyzvedl arašídovou Horalku a od Flory vyfasoval kus jahodového dortu. Co víc si přát ;-).

Letos ještě plánuji účast na Velké Kunratické, kterou bych běžeckou sezónu 2008 nejspíše uzavřel… zvažuji ještě něco v zimě, ale zatím se mi nepodařilo nic dostatečně bláznivého najít ;-). Uvidíme.

22. září začal semestr a společně s ním se na televizní obrazovky vrátily po prázdninové pauze také seriály. Právě jsem dokoukal double-díl nových Heroes, a můžu jen říct “WOW”. Na rozdíl od sraček typu Ulice či Ordinace či Pojišťovna štěstí se točení seriálů v Americe bere vážně. Není divu — s rozpočtem na jednu epizodu, který se obvykle převyšuje rozpočet mnohých celovečerních filmů, se dokážou udělat zázraky.

© Adam Pyreez

Pokud jste zatím do světa televizních seriálů nepropadli, pomůže, když se podíváte na Premiere Party pořádanou v rámci uvedení nové sezóny Heroes (pokud vám video ze stránek NBC nepůjde kvůli ne-americké IP adrese, stačí správně nastavit proxy a obejít toto stupidní omezení). Poté si uděláte docela slušnou představu o tom, jak propastný rozdíl je mezi tím, co pouští Nova a co je ke zhlednutí za oceánem. No a ještěže díky internetu si vše můžeme stáhnout ;-).